Konformní chování je jedním z nejběžnějších termínů v sociální psychologii. Používá se k označení situací, kdy se člověk vzdá svého názoru, své vlastní individuality, aby potěšil ostatní.
Charakterizace konformního chování
Podstatou konformního chování je touha člověka napodobovat ostatní ve všem. Platí to zpravidla i v situacích, kdy skupina přijala standardy chování, které jsou v rozporu s obecně přijímanými normami. Například školák napodobující skupinu svých spolužáků může začít kouřit, urazit mladší nebo povolit jiné akce, které jsou společností odsouzeny. Plně přijímá životní styl lidí ve svém hlavním sociálním kruhu a vzdává se svých zvyků a vkusu. Konformní chování je obzvláště výrazné, když člověk změní svůj vzhled, včetně oblečení a účesu, aby byl jako ostatní, i když nový vzhled odporuje jeho vkusu.
Konformní chování může mít několik důvodů. Nejčastěji si jej sami vybírají lidé, kteří nechtějí čelit problémům. Snaží se získat autoritu nebo se alespoň chránit před odsouzením druhých, ve všem se jim přizpůsobit a zcela se podřídit názorům ostatních. Existuje však ještě další možnost: člověk se může přizpůsobit, řídit se pravidly skupiny, aby dosáhl nějakého cíle.
Shodující se chování je obecně považováno za přijatelné, pouze pokud člověku pomůže zbavit se závislostí a vlastností přijetím správného většinového názoru. Nejúspěšnější možností je obecně použít pouze některé prvky konformního chování za předpokladu, že si osoba udrží svou individualitu. To mu umožňuje zůstat sám sebou a zároveň udržovat dobré vztahy s ostatními.
Konformní chování
Existují dva hlavní typy konformního chování - vnitřní a vnější. V prvním případě mluvíme o situacích, kdy si člověk vezme názor skupiny pro svůj vlastní názor. Ve druhém se pouze navenek drží určitých rámců přijatých v konkrétní společnosti - například používá oblečení, které se obvykle nosí, dodržuje zvláštní etiketu.
Existují také tři další typy konformního chování. Prvním je podrobení, kdy člověk splňuje požadavky pouze externě a vliv skupiny na něj je omezen na jednu konkrétní situaci. Druhým je identifikace, kdy se lidé začínají stávat podobnými ostatním, přísně dodržují pravidla chování a očekávají to od ostatních. Třetí je internalizace, tj. úplná shoda systému hodnot, vkusu, preferencí osoby a zástupců skupiny.
