Je dokonce obtížné si představit, kolik traumat ve skutečnosti nosíme v sobě, kolik nevykřikovaných slz, zdrženlivých slov a výkřiků v sobě neseme. Kolik bolesti, zášti, hořkosti a ještě mnohem víc s sebou držíme po celá léta, jaké těžké břemeno nosíme na svých bedrech po celý život, neodvažujeme se ho odhodit a narovnat. A s tím vším se můžete vypořádat déle než jeden den a rok, ale vždy existuje naděje, že dokážete odstranit většinu duševních odpadků, očistit se od zbytečných věcí a osvobodit se, dát místo novým pocitům, novým emocím, novým pocity.
Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo 10 let. Pamatuji si, že jsem z toho potom necítil žádné zvláštní emoce. Tuto zprávu jsem velmi klidně přijal, trochu jsem litoval své matky, když mi se slzami v očích řekla, že můj otec už s námi nebude žít. A snažil jsem se ze všech svých dívčích sil pomoci své matce. Vzhledem k tomu, že hodně pracovala na směny, převzal jsem odpovědnost za všechno: za svou malou sestru, za studium, za nakupování a uplatnění kupónů (pamatujte na 90. léta …), za pořádek v domě jsem obecně byl velmi hodně visel na sobě a nesl toto těžké břemeno po mnoho let. Na mého otce nikdy nevznikla zášť ani hněv, vyrostl jsem jako všichni ostatní a se mnou bylo v zásadě všechno v pořádku. Téma rozvodu mě nikdy nenapadlo, zdálo se mi, že v této situaci není nic tragického. Dokonce i v dospělosti jsem považoval něčí rozvod za samozřejmost a nerozuměl jsem tomu, zda to bylo prezentováno jako nějaká tragédie.
Dnes jsem procvičoval jednu z technik, s pomocí kolegy jsme pracovali na tématu, které v žádném případě nesouvisí s rozvodem, do této techniky byly zapojeny všechny sféry a úrovně: myšlenky, pocity a emoce, pocity v těle. V jednom okamžiku se v pravé paži objevila bolest, začali ji odstraňovat, najednou se přesunula výše po paži k rameni a zastavila se tam. Když jsem nahlédl do této bolesti, najednou jsem si uvědomil, že mi chce připomenout rozvod. Nejprve jsem si neuvědomil, co to bylo, ale najednou se mi do očí začaly tisnout slzy, začal jsem hlasitě plakat, jako dítě, úplně jsem vstoupil do stavu té malé Olyi, která zjistila, že táta odchází, chtěl jsem řvát, dupat nohama, obecně házet záchvaty vzteku, jak to děti dokážou, ale nikdy jsem si to nedovolil.
Bylo mi tak líto, tak jsem chtěl být litován, objímán a objímán. Ale tehdy jsem to nedostal ani od své matky, ani od svého otce. Pak, už v dětství, jsem chtěl vypadat silný, až teď jsem si uvědomil, že od ostatních nechci soucit sám pro sebe. Teprve teď jsem si uvědomil, jak hluboce toto trauma ve mně sedělo a chránilo mě před sebou.
Poté přišla taková úleva, tak silný emoční náboj, uvolnilo se tolik energie. Sebelítost vystřídala radost, kterou jsem si, jak se později ukázalo, zakázal cítit naplno, protože nebylo možné se radovat, když byla moje matka špatná, a podporoval jsem ji, jak jsem mohl. Zjevně jsem si pak zakázal opravdu se radovat, samozřejmě, že to nebylo vždy a já jsem v životě docela optimistický člověk, ale ten pocit zdrženlivé radosti byl vždy přítomen.
