Co vlastně člověk ví o smrti? Nebo k tomuto poznání, k pochopení samotné podstaty, je možné zaujmout pouze postoj člověka? Koneckonců, pokud o tom přemýšlíte, o smrti není nic známo. Každý by rád dostal odpovědi na tyto otázky, protože alespoň jednou v životě jsem o tom přemýšlel.
V mnoha světových náboženstvích je postoj ke smrti nejednoznačný. Dogmata jsou založena na subjektivních znalostech a každý si v ně uvěří nebo ne. Pro některé může být buddhistická pozice nejblíže. Proč ne? Koneckonců, soudě podle toho, jak souvisí se smrtí, by si někdo mohl myslet, že nikdy neexistovala. Reinkarnace je toho přímým důkazem. Moderní věda to neuznává, ale ani to aktivně nepopírá. To umožňuje svobodně si myslet, že stále existuje racionální vztah, a znovuzrození člověka je velmi skutečný zážitek.
Pravoslavní křesťané jsou vyzýváni, aby nehřešili, aby konali dobré skutky, a „tam“s nimi bude počítáno nebo bude o to přísně žádáno. Jednoduše řečeno, poté, co lidská skořápka přestane dělat pohyby, mluvit, dávat do sebe jídlo a poté vylučovat produkty svého rozkladu, se nic nezmění. Jak jsme žili tady, všechno se stane někde „tam“. Pouze s jedním pozměňovacím návrhem - někdo bude mít rajský život, zatímco jiní budou navždy zarmouceni. Nikdo neví, kde, ale stále musíte žít?
Malá africká země Ghana. Tradice výroby originálních rakví existuje již dlouhou dobu. Toto poslední pozemské místo odpočinku člověka odráží jeho zájmy. Pro ty, kteří rádi kouří kubánský doutník, si vyrobí rakev v její podobě a fotograf se vydá na cestu v rakvi v podobě oblíbené kamery. Samotný pohřeb se nese v uvolněné atmosféře doprovázené veselými tanci a hlasitou hudbou. Co tito lidé vědí? Proč nezarmucují? Je to jednoduché, jejich přístup k zesnulému se nezměnil, je pro ně živý. Oni tomu nejen tradičně věří, ale vědí to.
Ostrov Bali v Indonésii. Ballyishské pohřby pořádají celou párty. Z jejich pohledu je život dočasný stav člověka a smrt mu dává možnost si vybrat.
Na příkladu postoje tibetských mnichů k poslednímu dechu vzduchu jejich sousedů lze také vidět ne smutek, ale naopak radost. Jasně si uvědomují, že nastal okamžik skutečného požitku ze svobody, a z toho se jejich jasná mysl raduje.
Proč tedy teatrálně sténat a žmýkat ruce při zmínce o smrti? Nebylo by lepší přestat o tom uvažovat jako o zcela skutečné akci? Co když je to něčí skvělý vtip, který odsoudil jeho vydavatele k věčnému homérskému smíchu? A v tom mu také hraje sám muž. Kupodivu, ale pravověrnost náboženství vede k paradoxu vědy. Čím hlasitější je věta „Smrt je logickým koncem lidského životního cyklu“, tím více odporu naráží a vede k neuvěřitelným paradoxům, které je ještě třeba dokázat.
