Problematika lékařské etiky a deontologie je dnes velmi důležitá. Deontologie je obor lékařské vědy o vztahu zdravotnického personálu mezi sebou navzájem a s pacienty.
Základní modely komunikace s pacientem
Existuje několik modelů komunikace s pacienty: paternalistické, interpretační, poradní a technologické. První z nich lze nazvat otcovskými. To znamená, že lékař po přijetí pacienta důkladně vyšetří a předepíše léčebný postup. Názory lékaře a pacienta se nemusí shodovat, ale lékař ho musí přesvědčit o správnosti svého rozhodnutí.
Tento model předpokládá, že lékař má vždy pravdu. Přitom jedná jako otec nebo opatrovník. Tento typ komunikace není vždy relevantní, protože se často ukazuje, že pacient je vzdělanější než zaměstnanec nemocnice.
Druhý typ komunikace je informační. Lékař s ním prakticky nekomunikuje s pacientem, provádí diagnostické postupy, ale lékař je povinen poskytnout všechny informace o nemoci a možných metodách její léčby. Pacient tedy sám vyhodnotí situaci a jeho stav, zvolí vhodnou léčbu. Lékař musí udělat vše pro to, aby pacient učinil správné rozhodnutí, aniž by mu ukládal vlastní. Model interpretace je podobný.
Deliberativní model implikuje komunikaci mezi lékařem a pacientem za stejných podmínek. Zdravotnický pracovník jedná jako přítel a poskytuje úplné informace o nemoci a možných terapeutických metodách.
Jak komunikovat s pacientem
Komunikaci mezi lékařem a nemocnými lze podmíněně rozdělit na dva typy: terapeutickou a neterapeutickou.
V prvním případě se lékař chová k pacientovi laskavě, je k němu zdvořilý, poskytuje mu úplné informace, odpovídá na všechny jeho otázky. Lékař je povinen člověka uklidnit, snížit jeho strach. Je známo, že rodina a přátelé mohou vytvořit dobré prostředí. Lékař musí jednat, jako by byl součástí rodiny nemocného.
Je také velmi důležité, aby člověk musel být přesvědčen, že nemoc je léčitelná a vše bude v pořádku. V průběhu léčby musí být zdravotnický pracovník opatrný.
Komunikace může být verbální i neverbální. V případě, že verbální komunikace není možná z důvodu hluchoty nebo slepoty pacienta, komunikuje s ním lékař písemně nebo prostřednictvím karet. Tělesný kontakt (dotek) má také velký význam.
Neterapeutická komunikace neznamená všechno výše uvedené, ale dnes to v praxi není vzácné. Takové vztahy mohou pouze zhoršit stav pacienta, způsobit mu stres nebo dokonce depresi.
