V moderní psychologii je zvykem chápat „vědomí“jako takový způsob, jak odrážet objektivní realitu v lidské psychice, ve kterém zkušenost sociálně-historické praxe lidstva slouží jako spojovací zprostředkovaný článek.
Instrukce
Krok 1
Vědomí je nejvyšší formou psychiky a podle Karla Marxe „výsledkem sociálně-historických podmínek pro formování člověka v pracovní činnosti s neustálou komunikací s ostatními lidmi“, tj. "Veřejný produkt".
Krok 2
Způsobem existence vědomí, jak je patrné z významu slova, je znalost, jejíž součástí jsou takové kognitivní procesy, jako jsou:
- pocit;
- vnímání;
- Paměť;
- fantazie;
- myšlení.
Krok 3
Další složkou vědomí je sebeuvědomění, schopnost rozlišovat mezi subjektem a objektem. Sebepoznání, které je vlastní pouze člověku, patří do stejné kategorie.
Krok 4
Vědomí je podle Karla Marxe nemožné bez vědomí cílů jakékoli činnosti a nemožnost provádět činnosti stanovující cíle se jeví jako porušení vědomí.
Krok 5
Za poslední složku vědomí jsou považovány lidské emoce, projevující se v hodnocení sociálních i mezilidských vztahů. Porucha emoční sféry (nenávist k dříve milované osobě) tedy může sloužit jako indikátor zhoršeného vědomí.
Krok 6
Jiné školy nabízejí své vlastní koncepty kategorie vědomí, konvergující v hodnocení vědomí jako procesu reflexe reality orgány vnímání a implementace jeho složek (vjemů, reprezentací a pocitů) na úrovni apercepce, ale dále se rozcházejí:
- strukturalisté - odvozují podstatu vědomí od samotného vědomí, snaží se zdůraznit základní prvky, ale čelí problému počáteční polohy nosiče vědomí již na úrovni definice;
- funkcionalisté - pokusili se považovat vědomí za biologickou funkci organismu a dospěli k závěru o neexistenci, „fikci“vědomí (W. James);
- Gestalt psychodologie - považuje vědomí za výsledek složitých transformací podle zákonů Gestalt, ale nedokáže vysvětlit samostatnou činnost vědomí (K. Levin);
- přístup k činnosti - neodděluje vědomí a činnost, protože neumí oddělit výsledky (dovednosti, stavy atd.) od předpokladů (cíle, motivy);
- psychoanalýza - považuje vědomí za produkt nevědomí, vytlačující protichůdné prvky do pole vědomí;
- humanistická psychologie - nemohla vytvořit ucelený koncept vědomí („Vědomí je to, co není, a není tím, čím je“- J.-P. Sartre);
- kognitivní psychologie - považuje vědomí za součást logiky kognitivního procesu, aniž by tuto kategorii zahrnovala do konkrétních schémat kognitivních procesů;
- kulturně-historická psychologie - definuje vědomí jako hlavní podmínku a prostředek zvládnutí sebe sama, za předpokladu, že myšlení a afekt jsou součástí lidského vědomí (L. S. Vygotsky).
