Lidé píší básně o lásce k životu, k lidem, k Bohu. U některých se ukázalo být velmi dobré, u jiných slabé, naivní. Je to pochopitelné a přirozené, protože úroveň dovedností mezi lidmi je odlišná. Existují autoři, kteří si adresují básně sami pro sebe. Jaký je důvod? Na tuto otázku nelze jednoznačně odpovědět, protože vše závisí na osobě.
Instrukce
Krok 1
Kvůli prudké změně v hormonálním pozadí vnímají adolescenti vše příliš zhoršené, stávají se citlivými a zranitelnými, jsou v rozporu s rodiči, příbuznými a učiteli. Zdá se jim, že dospělí jim vůbec nerozumí, jsou lhostejní k jejich problémům. Pokud se k tomu přidá neopětovaná láska, může student upadnout do těžké deprese a rozhodnout se, že v životě není štěstí, nikdo ho nepotřebuje, nikdo ho nemiluje a nerozumí mu. Aby dítě uniklo před tíživými myšlenkami, skládá milostné básně určené sobě samému. Takové básně jsou jakýmsi „lékem“na vzniklou depresi. Taková kreativita hovoří o zášti vůči vnějšímu světu.
Krok 2
Může se také stát opačná situace, například vnímavý teenager je tak šťastný, když dosáhne vzájemnosti od milovaného člověka, že je zaplaven emocemi, chce celému světu říct, že je milován. Takže dostáváme řádky o sebelásce. V takových verších můžete rozeznat poznámku radosti a štěstí.
Krok 3
Ve zralejším věku to lze vysvětlit jinými důvody. Například člověk z nějakého důvodu nerozvíjí vztahy s příbuznými, přáteli a kolegy, nemůže si nijak upravovat svůj osobní život. Je považován za arogantního, zatímco je jednoduše příliš citlivý. Autor, který vytváří milostné básně, zřejmě utíká před nepříjemnou realitou a všem ostatním vysvětluje, že vůbec není arogantní, má spoustu zásluh a má něco, co má milovat.
Krok 4
Jsou chvíle, kdy autor vytváří básně o lásce k sobě samému a je upřímně přesvědčen o své neodolatelnosti, vysokých kvalitách, šarmu. Považuje se za vzor, standard všech ctností. Takový člověk se vyvyšuje. Toto je již kříženec nejsilnějšího egoismu (na pokraji egocentrizmu) a duševní poruchy.
