Poprvé se úzkost z rozhovoru se sebou samým objevuje v dětství, kdy je dítě schopno sledovat a kontrolovat vnitřní duševní procesy. S věkem tomu člověk přestává věnovat pozornost, ale sebevyjádření pokračuje po celý život.
Vnitřní řeč, nebo self-talk, je dialog mezi složkami duševních procesů. Lidská psychika je heterogenní. Podle Z. Freuda se skládá z Ega (vše, co si člověk uvědomuje a rozumí mu), Id (vše, co je zakázáno, je vytlačeno z vědomí a není realizováno) a Super-Ego (vědomé a nevědomé procesy, které představují svědomí, normy a pravidla chování).
Počínaje narozením rozvíjí malý člověk vědomí díky získaným znalostem. Některé informace jsou kvůli kulturním omezením společnosti vytlačeny do bezvědomí. Kontakt s těmito informacemi je obtížný, ale možný pomocí fantazií.
Ve skutečnosti je rozhovor sám se sebou vnitřní dialog vědomí s nevědomím. Takové rozhovory přispívají k nepřetržitému procesu lidského vývoje: hranice vědomí se rozšiřují hledáním forem uspokojování zakázaných tužeb. Přítomnost přísných hranic mezi těmito strukturami a v důsledku toho absence vnitřní řeči brání rozvoji člověka a absence těchto hranic činí člověka duševně nemocným, neschopným ovládat své touhy a pohony.
Při vytváření struktury Super-Ega je dítě povinno dodržovat normy a pravidla přijatá ve společnosti, v rodině, v konkrétním týmu. Jeho základy položili rodiče. S jejich požadavky dítě měří své činy: Jak by v této situaci jednal otec? Co by řekla máma? Co by na to řekl můj starší bratr? Rodičovské postavy ideální pro dítě se postupně stávají vnitřními objekty, jejich požadavky a předpisy se stávají požadavky člověka na sebe.
Self-talk je neustálý dialog, dohody mezi třemi strukturami psychiky: Ego, Id a Super-Ego. Dospělý člověk si často ani nevšimne, jak tento rozhovor probíhá, ale v obtížných životních situacích si všímá vnitřních rozhovorů, které v něm propuknou, což mu někdy pomůže udělat správné rozhodnutí.
