Megalopolisový syndrom existuje téměř u každého člověka, který žije ve velkém městě. V některých je výraznější, v jiných méně, ale říci, že vůbec neexistuje, znamená klamat především sebe. Odborníci tvrdí, že život ve stejném typu „boxů“, které jsou nejvíce soustředěny v prostorách na spaní, je pro duševní zdraví člověka velmi nebezpečný.
Statistiky ukazují, že více než 90% obyvatel velkých měst v nich žije pouze dvě nebo tři generace. Jejich předkové existovali ve zcela odlišných podmínkách, nejčastěji žili na zemi a provozovali vlastní domácnost. Způsob života těchto lidí se radikálně lišil od způsobu života, který nyní existuje u jejich potomků. Lidé vstávali brzy, trávili spoustu času venku a byli v neustálém pohybu.
Jakmile na venkov přišla elektřina, všechno se změnilo. Pokud dříve nebylo možné pracovat v noci, pak se světlo žárovky stalo obvyklým a přirozeným. Postupně výroba a průmysl zvyšovaly svou moc, města začala růst a člověk se pomalu začal proměňovat v sociální jednotku. Přesun do velkého města znamenal úplnou změnu v životě. Objevila se agresivita, deprese, neustálá únava a pocit osamělosti.
Proč se syndrom megalopolis vyvíjí?
Odborníci tvrdí, že syndrom chronické únavy v kontextu metropolitního syndromu vzniká z velkého množství vizuálních informací, které mohou způsobit nejen pozitivní, ale i negativní emoce. Mnoho reklam, nápisů, značek, značek neustále přitahuje pozornost člověka a nedává mu žádnou příležitost se od toho odpojit a relaxovat. Budovy stejného typu také nepřidávají radost a narušují harmonii přírody. To vše má negativní dopad na psychiku.
Ještě větší tlak na psychiku je způsoben neustálými zvuky. Ticho nastává jen velmi krátkou dobu a pouze uprostřed noci. Ale to se ne vždy stane, pokud je pod okny neustále spuštěn autoalarm nebo kráčí veselá společnost. Televize, hudba, rádio, počítač, telefon - všechna tato zařízení vydávají stálé zvuky, ale ani to není to nejhorší.
V televizi se vysílají programy, kde na člověka doslova vylévá proud informací doprovázený zvuky, které nejsou vždy příjemné. Totéž platí pro rozhlasové programy, poslech hudby, neustálé telefonování. Aby člověk vydržel tento proud zvuků, musí mít super stabilní psychiku a tím se může pochlubit jen málokdo. S emocionální reakcí na všechno, co člověk denně slyší, není divu, že stále více lidí začíná trpět duševními poruchami.
Lidé žijící ve velkých městech mají omezený osobní prostor. Statistiky ukazují, že člověk potřebuje alespoň čtyřikrát více tohoto prostoru pro normální život a zdraví. Porušení osobních hranic vyvolává podráždění, které se postupně začíná hromadit a dříve či později se projevuje ve formě agrese. Zdravou psychiku budou mít pouze lidé, kteří si mohou dovolit zůstat dlouho v tichu a osamělosti, v prostoru, kde nikdo neporuší jejich osobní hranice.
V megacities mohou být lidé obklopeni obrovským počtem lidí, přičemž jsou velmi osamělí. Doposud obvyklá „shromáždění“v kuchyni s upřímnými rozhovory prakticky zmizela. K tomu moderní lidé prostě nemají ani sílu, ani čas.
Společnost navíc lidem úspěšně vnucuje stereotypy chování, o které by se člověk měl snažit. Stát se úspěšným, bohatým, slavným, významným, mít čas na kariéru, oženit se a mnohem více přizpůsobeného určitým standardům. Člověk začne utrácet veškerou svou sílu a energii na to, co od něj chtějí ostatní, a na to, co sám chce, brzy úplně zapomene.
Možná by stálo za zamyšlení, proč se tolik lidí začíná postupně stěhovat zpět na venkov. Možná už plně zažili syndrom metropole a rozhodli se změnit svůj život.
