V médiích se často setkáváme s konceptem „komunikační kultury“. Používá se k prokázání schopnosti rodilých mluvčích používat jej v každodenní komunikaci.
Instrukce
Krok 1
Kultura komunikace je schopnost komunikovat s lidmi kolem vás prostřednictvím verbální formulace myšlenek. Komunikace v týmu je založena na monologických a dialogických situacích, z nichž každá má konkrétní cíl a cíle. Cílem je obvykle nějaká akce, která má dopad na partnery, například informování, vysvětlení, přesvědčování nebo přesvědčování, motivace nebo inspirace atd.
Krok 2
Hovorový projev, na jehož základě je budována kultura komunikace, je zvláštním druhem jazyka. Ne vždy se řídí normami a pravidly zaznamenanými v různých slovnících a gramatikách. Mezi nejdůležitější příznaky hovorové řeči patří spontánnost a nepřipravenost.
Krok 3
Konverzační styl poskytuje možnosti, které nejsou zcela vhodné pro jazykové porozumění. Texty v tomto stylu, mluvené i psané, mohou mít neuspořádaný vzhled, některé z jejich detailů jsou vnímány jako nedbalost řeči nebo chyba.
Krok 4
Různé hovorové rysy se důsledně a pravidelně projevují v řeči lidí, kteří ovládají normy a rozmanitosti jazyka. Proto je hovorová řeč považována za plnohodnotnou literární rozmanitost jazyka, nikoli za jazykovou výchovu, která je tak či onak součástí kultury komunikace.
Krok 5
Komunikační kulturu charakterizuje hovorová řeč pouze v neformálním prostředí a v neformálních vztazích s partnerem. Dalším důležitým rysem kultury komunikace je, že se projevuje pouze za účasti samotných mluvčích, kteří jsou subjekty vztahu.
Krok 6
Je chybou domnívat se, že z kultury komunikace vyplývá úplné dodržování všech jazykových norem. Ústní texty se vyznačují jedinečným a neopakovatelným členěním, které nelze ve všech případech reprodukovat písemně. Překlad skutečných mluvených textů do psané podoby často není jen editací, ale skutečně pečlivou prací. A i v tomto případě bude přeložený text, navzdory zachovanému významu, mít odlišný gramatický a lexikální základ. Kultura komunikace se tak utváří díky schopnosti účastníků hovořit svými myšlenkami v hovorové řeči tak, aby byly srozumitelné oběma stranám, a gramotnost ústních textů je druhořadá.
